Důležitý věci mě potkaj vždycky spíš náhodou.
Byla jsem na párty, která mě nebavila. Přišla Hanička dolila mi gin s tonikem a říká:
– pojď se mnou zítra na přípravu na biřmování
– tak jo.
O biřmování nevím nic, ale zní to jako vítaný rozptýlení nudy, která se mi usídlila v životě.
Je neděle. Taková ta, že chceš zůstat v posteli.
Přesto stojím před pěti schodama, co vedou do řečkovické fary a začínám intenzivně pochybovat o tom, že zrovna tady mě Bůh chce. Nahoru mě tahají nějací kluci. Jeden z nich vypadá jako mladej Chuck Norris.
V místnosti jsou další čtyři lidi. Chuck Norris si sedá a říká: budeme pokračovat. Mluví nějaká holka, o tom, co v jejím životě dělá Bůh a já přemýšlím, jestli má takhle fara wifi.
Každej něco řekne, až štafeta tohohle představovacího kolečka přijde ke mně. Nemám ambici být vtipná, ale vím, že první dojem dvakrát neuděláš. A tak k sobě poskládám tři věty o sobě a Bohu. Působí to jako malej standup a všichni se smějou. I Chuck Norris. Z nějakýho nepochopitelnýho důvodu chci, aby mě ty lidi tady měli rádi.
Každý úterý večer. Celej rok.
Někdy je to dobrý, někdy horší.
Někdy přemýšlím, jestli si s Haničkou cestou zpátky pustíme Trabandy, Hapku s Horáčkem, Dusilovou, Sto zvířat nebo Květy.
Nevím, jestli mě každý týden s nima mění. Je tam kluk, co má zálibu v myslivosti. Chodí s holkou, co je lékarnice. Opatrně se drží za ruce, hlavně když se mluví o lásce. Je pěkný to sledovat. Pak jsou tam holky, co jsou typické katolické dívky, které sledují Noe a jsou v klubu přátel rádia Proglas. Paní, co pokaždý něco upeče a je smutný, když nepřijde, protože není, co jíst. Hanička, byla v Tibetu a živí se jako cvičitelka jógy. Často se bavíme o buddhismu a to mě baví. Taky se dozvídám, co se na těch bohoslužbách vlastně děje. Honza trpělivě odpovídá na mé otázky.
Jednou se setkání zruší, ale já to nevím a přijdu.
– dáš si čaj? Říká Honza místo toho, aby mě poslal pryč.
– ne, dík.
– jakto? vždycky, když si tady, dáváš si čaj.
– to ale tady se mnou vždycky někdo je, víš a pomůže mi.
– vždyť já jsem tu a pomůžu ti.
– tak černej nebo zelenej?
Je příjemný vědět, že se mnou půjde na záchod, když to bude potřeba.
– akorát domů tě nezavezu. Vzali mi řidičák.
Takže není Chuck Norris, ten by se nikdy nevybodoval.
Na biřmování je zajímavá jedna věc.
Můžete si vybrat nový jméno.
Je to v podstatě stejný jako při křtu. Tam to ale za vás udělají rodiče. Často dostanete jméno po svém kmotrovi. To se mi ale nestalo. Ani rodiče mi žádný jiný nevybrali. Měli jiný starosti. A tak jsem jenom Ladislava. Což je taky náhoda. Kdybych se narodila, jak jsem měla 10.června, byla bych prý Klára. Naši na tom ale ještě nebyli dohodnutí, a tak se prostě jmenuju po tátovi. A když máte jméno, co má zároveň i někdo svatý, tak je to v pohodě. Nepotřebujete další.
O to víc mi přišlo důležitý přistoupit k tomu zodpovědně.
Kdybych byla kluk, měla bych to jasný. Chtěla bych být Maria. Jako Erich Maria Remarque nebo Rainer Maria Rilke. Z nějakýho důvodu mi to přijde sexy.
– tak buď Marie. Je to stejně největší eso mezi svatýma, řekl můj velkej kamarád Jan Emanuel Kryštof Havel. A mě to přišlo krásně logický. Marie byla moje babička. Ta, co do poslední minuty svýho života věřila, že se jednou naučím chodit, tu co neskonale mrzelo, že neumím zpívat, ta co mě dávala padesátikorunu z každýho důchodu, ta co měla ráda Václava Havla.
Když jsme pak dostali formulář napadlo mě připsat ještě Anežka. Anežka jako moje druhá babička. Anežka, jejíž svatořečení bylo předzvěstí sametové revoluce a ta je zásadní v životě každýho z nás.
A navíc Ladislava Marie Anežka mi přijde hezký.
Ne, tak sexy jako Erich Maria, ale prostě hezký.
chodimvole.cz 