Jsme příliš slabí ve víře, byť třeba Krista na kříž vlekou? Otevřená zpověď o tom, jak mi bylo na JUMPU

Už z principu jsou mi podezřelé akce, které všichni chválí, všem se tam líbí a nedej bože, někdo řekne, že mu to změnilo život. A tak to bylo i s Jumpem. Prý je to super a měla bych tam jet. Tak jo, tak pojedu. Nějak jsem nezjišťovala, co mě tam čeká. Přišlo mi to celkem zbytečný. Moje znalosti o tom by se daly označit jako velmi rámcové. „Asi tam bude dost katolíků a asi se budem modlit před jídlem a tak.“ Dokonce jsem ani nevěděla, co přesně jsou ti charismatici. Asi dost rádi zpívají, když mají na té konferenci vlastní kapelu. Ta konference mi přišla vždycky jako nějaká zvláštní věc. S kýmkoliv jsem o tom mluvila, mluvil jako kdyby se zrovna vrátil od Dalajlámy, plný takové vnitřní vyrovnanosti. Tohle teda se mnou ještě žádná konference neudělala.Ale nešla jsem si to ověřit, nikdy jsem tam nebyla. Nějak mi nepřišlo, že potřebuju zpívat „Chválím Tě, můj Ježíši, protože Ty jediný jsi hoden uctívání“ Jsem si vždycky říkala, kdo ty texty vymýšlí. Vždyť je to takový moc nepřekonatelný, takový jasný, bez pochyb…A to ve mě právě vyvolává pochyby. Asi nejraději mám song Bůh je zaštita má. Jako si to představte, jak Bůh stojí za štítama a brání Tě třeba v helmě KFOR. Mám to z toho, že si ráda hraju se slovama. A vždycky jsem spíš než záštitu tam viděla ty štíty….
Takže žádný očekávání, jen možnost překvapení. Překvapení přišlo hnedka ve Student Agency, poněvadž neměli sušený maso, kterým jsem si hodlala ukrátit chvíli než se ze mě stane charismatik.

Kostelní Vydří. Lidi různě posedávaj, mají jmenovky, což usnadňuje první kontakt. Ikdyž vozík sám o sobě je dobrej komunikační prostředek. První s kým jsem se bavila byl, navzdory tomuto, vozíčkář. Maruška se mě ptala, jak pojedu domů? Což mi přišlo vtipný. Jsem tu deset minut a už mám přemýšlet, jak pojedu domů. Zaplašuju různý myšlenky na to, že je to určitě znamení a fasuju párek s hořčicí. A pak prej jako na mši hned. Tomu říkám ostrý start. Párky a bohoslužba.

Co se mi dost líbilo tak jak to maj vymyšlený. Každej klan má dva kmotry, takový dva starší a moudřejší lidi, co vedou ty mladší a míň zkušený. Moji dva kmotři byli Roman a Vlasta, takový týpek a jeptiška, na první pohled. No vlastně i na druhej. Až posléze se začali profilovat jako výborní lidé. Roman říká: Ranní mše je dobrovolná od sedmi a pak už je všechno povinný. Jo a umývejte si ruce. Dobrý, no. Na mše chodit asi nebudu, ty ruce fajn. Přišlo mi, že se mnou ten můj kmotr mluví tak nějak opatrně, jako by si mě oťukával. Napadlo mě to nějak jako odlehčit třeba tím, že se ho zeptám jestli je už charismatik nebo pořád ješte jenom astmatik. Ale polykám to, jsem opatrná stejně jako on. A navíc rozkmotřit si kmotra hnedka na začátku by nemuselo být úplně dobrý.

Večer pak je první klan. Takový ty klasický obavy a očekávání. Já se nebojím ničeho, Libor říkal, že je to dobrý tábor.

Další den se držím svého předsevzetí a mši prospím spánkem spravedlivých. Jídlo se odbývá v ambitech, Takový jako podloubí nebo co. Ambity prostě. Neznám to slovo, ale tvářím se, že nikde jinde v než v ambitech se jíst nedá. Ranní chvály se mi líbí. Pak dopolední klan, zajímavý, diskuzní celkem. Nejlepší na tom je jak je to všechno dobře zorganizovaný. Všechno do sebe zapadá. Třeba ty coolny, to je teda věc. Můžeš si vybrat, co tě baví, jak strávíš svůj čas.Pro mě nejlepší byla kůlna ikonová. Roman mi dělal levou ruku a vystříhli jsme krasnou ikonu Ježíše. Vlasta nám dávala nanuk, abysme se nezdržovali od práce. Super kooperace. Tomu říkám pomoc od kmotra. V nejlepším smyslu toho slova. A vlastně mi pomáhali pořád. S těma duchovníma věcma. Poněvadž to byl dost hardcore, Dost kvalitně nám to dávkovali. První takovej duchovní level byla svíčková. Moc se to nedá s ničím srovnat. Máš svíčku, nějaký úmysl a modlíš se. A víš, že je Ježíš s Tebou, že ty songy, co tam zpíváš Ti jdou ze srdce. Pak byla modlitba za uzdravení (asi po 2 dnech) a to teda stálo za to. Trochu mě to vyděsilo. Ale Roman mi všechno vysvětlil. Skoro tak dobře jako mi vysvětlil, že tu bakalářku dopsat musím, že je to otázka rozhodnutí. Prokrastinační kůlna byla skvělá. Hezky to managoval.Stejně jak se snažil hlídat to, aby mě vzdycky někdo odvezl. To ale nemusel, protože děcka z klanu se o mě krásně starali. Nevěřila bych, že si za týden zvládneš vybudovat k těm lidem vztah. Obrovsky silnej. Stejně tak jako k Ježíši.
Děkuju za ten týden Bohu, intenzivní a skvělý..za mě je JUMP fakt boží akce!
Osobní zkušenost je nejvíc!

pozn. v titulku je citován Karel Kryl, čest jeho památce

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s