Po konci světa.

Co se stane, když jsou dva lidi spolu zavření v protiatomovém krytu, protože to vypadá, že tam venku je právě apokalypsa?
Na to až s děsivou přesvědčivostí odpovídá divadelní Hra Po konci světa Denise Kellyho.

Když si vybírám, na co půjdu do divadla, soustředím se na dvě věci.
Za prvé chci, aby mě ten kus trochu pobavil, aby mě přesvědčil o dobrotě světa, abych z divadla odcházela s nějakou novou energií.
A za druhé se chci do divadla pohodlně dostat. To znamená, že hledám bezbariérové scény.

Po konci světa v Divadle Bolka Polívky nesplnilo ani jedno. Po překonání 18 schodů mě příběh na jevišti uvrhl do intenzivní úzkosti. Přesto si myslím, že to rozhodně stojí za to vidět.

Mark, ajťák, který je chytrý zároveň ale má pár mindráků. Spíš vždycky asi seděl někde v koutě a na párty nikdy nebyl král. Naproti tomu Luisa zjevně ví, jak se dostat do hledáčku druhých lidí, je bezprostřední, a proto oblíbená. Marka evidentně fascinuje. Možná, že ji miluje. Možná proto ji zachránil.

Zprvu mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak, že by ji třeba mohl v tom bunkru věznit. Na tom se ukazuje moje naivita a bezbřehá touha lidem věřit, že to, co říkají je pravda. Na začátku totiž Mark celkem barvitě popisuje situaci, která předcházela tomu, že jsou oba teď spolu zavření metry podzemí. Ohořelá těla, všude strach, křik a pak přišel Marek a Luisu donesl do bunkru. Štěstí, že ji zachránil, že pro ni riskoval.

Hra má spád. I scéna se mi líbí. Palanda, dva spacáky, nějaká krabice s jídlem, stůl, dvě židle, žádná velká přeplácanost. Ostatně asi jako v bunkru.

Líbí se mi, když je postav v divadelní hře spíš méně. Můžu se soustředit na to, co prožívají a jací jsou. Mark a Luisa mi co do počtu, zcela vyhovovali. Horší to bylo s rozklíčováním toho, jací jsou. Marka mi bylo mnohdy líto, někdy mě bavil a někdy z něj šel strach. To hlavně v momentech, kdy bylo zjevné, že nebude takový hrdina, jakým se zdál být ze začátku.

Luisa byla zábavná a vtipná. Myslím, že ani ve stísněnosti bunkru neztratila nic ze své schopnosti oslňovat. I když měla jenom Markovu pozornost. Postupem času se však vtipné momenty vytrácely. Vystřídaly je pocity strachu, nejistoty a zmaru. Najednou jsem fakt dostala strach, jak to asi s Luisou dopadne. Z Marka se vyklubal prvotřídní magor. Ne, že bych to už někdy ve svém životě nezažila, znovu mě to ale dost překvapilo.

Koukání na odpírání jídla, přivazování na řetěz, hádky a znásilnění, to není něco, co by vám zpříjemnilo páteční večer, přesto to v té hře mělo své místo. Přesto to najednou v tom bunkru bylo doma. Jako by bylo úplně jasné, že tohle se stát muselo.

Jak jednoduše se z lásky stane nenávist? Jak jednoduše se z touhy být přijímán stane nutnost vynutit si pozornost násilím? Jak jednoduché asi je vzít nůž a chtít druhého podřezat? Tyto otázky vám nutně poběží hlavou v posledním dějství. Okamžik, kdy Luisa navštíví Marka ve vězení, to je asi nejsilnější moment hry. Oba jsou zlomení, oba vzbuzují lítost. Mně je teda víc líto Luisy. Hraje ji totiž Sarah. A v mnohých momentech, tak sugestivně, že na chvilku věřím, že všechny ty hnusné věci se dějí právě jí, právě teď.

Někdy je to tak hrozné, že instinktivně zavírám oči. I když vím, že přesně tohle by se před zlem dělat nemělo.
Potlesk ukončuje dění na jevišti. Slyším, jak Sára říká, že Karel Heřmánek, představitel Marka, má dnes narozeniny. Napadá mě, jestli se ve vězení taky slaví narozky.

Napadá mě, že zlo někdy poznáte až ve chvíli, kdy se děje.