Vídeň vánoční

Říká se, že když se na něco moc těšíš, většinou se to pokazí. Já na to kašlu a když se na něco těším, tak pořádně.

A tak jsem se půl roku těšila, že pojedu do Vídně. Přesněji teda od 26.8.

Výběr cílové destinace nebyl náhodný. Mám totiž moc ráda, když se něco v mém životě může dít podle písničky. O vánoční Vídni pojednává má velmi oblíbená píseň Lemuří snář.
Další bod pro hlavní město Rakouska byl film Korzet. Moc dobrá věc z loňských Varů. Snímek je zasazený do atmosféry historický Vídně a přišlo mi to tak krásný, že se mi zachtělo tam v tom městě na chvíli být.

Celý domlouvání toho výletu byla neskonalá zábava. Překvapivě rychle jsme našli společné vyhovující datum. 5.prosince večer však městem chodí Mikuláš.

Celá tady ta tradice mikulášských obchůzek mi způsobuje bušení srdce a vůbec převlékání lidí za světce a nadpřirozené bytosti mi přijde mimořádně debilní. Představa, že tedy budu v hlavním městě cizí země právě v tenhle den mě vůbec nijak nelákala.

Co mě však lákalo, bylo to s kým tam můžu jet. Sáru i Martina mám každýho zvlášt velmi ráda.

Být s nima oběma najednou je jako dostat dvojitou zmrzlinu nebo oblíbenou písničku na koncertě nebo horkej čaj a teplou deku, po tom, co jste zrovna zmokli. Tomu nešlo odolat, i kdyby ve Vídni byli všichni Mikulášové na světě.

Vyrazili jsme vlakem v pondělí dopoledne. Martin se Sarah jeli ráno z Prahy a v Brně mě nabrali za asistence mých rodičů a jednoho pracovníka Českých drah. Všechno dopadlo dobře. Co hrozně cením je to, že národní dopravce umísťuje bezbariérová místa do první třídy. Pamatuju si dobu, kdy jsem jezdila mezi kolama a balíkama v nákladním voze a není to vlastně ani tak dlouho.

Možností, jak strávit čas ve Vídni bylo hned několik. Návštěvu galerie a koncert vážné hudby jsme z různých důvodů zavrhli a zbylo courání městem, jídlo a jízda metrem. Miluju metro, vážně moc. Přijde mi to jako svět ve světě nebo spíš svět v podzemí. Je skvělý, jak se mi tají dech, když projíždí souprava, když stojím dost blízko. Moc se mi líbilo třeba metro v Panamě. Ale metro ve Vídni, taky dobrý.

Ještě než jsme jeli metrem, ocitli jsme se někde úplně v prdeli na předměstí Vídně. Přišlo mi srandovní, že se mi to děje. Já a dvě celebrity, co si je můžeš pustit na youtubu někde v divných uličkách, co vypadaly, že jsou chudý příbuzný těch vídeňskejch bulvárů, co jsem měla nakoukaný na Wikipedii.

Nijak zvlášť jsem se do hledání správné cesty nezapojovala. Když jsem totiž navigovala minule vyjeli jsme třikrát během hodiny z Madridu, což se rozhodně nemělo stát ani jednou.
Martin ale věděl, kam jít. Mezitím Sáře volal někdo z televize, že má jít do televize, což podpořilo můj pocit, že se mi děje něco vyjimečnýho s někým vyjimečným.

Šli jsme na oběd do hospody, kam nás poslali místní. Jmenovalo se to tam Kaktus. Asi bych se tomu smála dnes už ale vím, jak těžký je pojmenovat nějakou provozovnu, takže Kaktus mi přijde dost v pohodě. Měli jsme tam řízek, ten byl taky v pohodě. Nejlepší tam byly ale záchody. Fakt moc pěkný. Po záchodech v Turecku a v Africe, umím hezkej záchod ocenit.

Po tom už jsme se vydali do té Vídně, kterou jsem znala z obrázků. Katedrála svatého Štěpána ve mě vyvolávala dojem, že tohle všechno je dárek pro mně a že Bůh mě má fakt rád. Sára měla kamaráda, co byl provozní v takový posh restauraci, tak jsme tam šli. Pili jsme proseco a jedli nějaký hezký dezerty.

Ten pán, co nás pozval, ve skutečnosti pozval nejvíc Sáru, ale na nás byl taky milej. Vlastně si myslím, že byl překvapenej, ale popral se s tou situací tak, že nám dojem, že kdybych tam přijela znovu normálně mě na to šáňo zase pozve.

Pak jsme ještě byli v takovým obchodě, celý ve zlatě, takovej jako butik z francouzských filmů. Přesně ten do kterýho přijdeš a odcházíš o stovky eur lehčí. Možná vlastně i o tisíce. My jsme tam šli, protože Sára tam chtěla vyměnit kabát. Což se úplně nepovedlo, protože ho neměla s sebou. Ale bylo dobrý tam být. V něčem to byl zážitek.

Po tomhle relativním neúspěchu jsme se rozhodli jít na punč a světýlka. Světýlka jsou důležitý. Podle mě dělají Vánoce. A tam jich bylo dost na to, aby to pro mně byla Vídeň vánoční. Projížděli jsme ty různý trhy, který byly stejný vlastně. Bylo to jako písničky Eda Sheerena. Je to furt stejný, ale furt to pouštíš, protože chceš zjistit, jestli se to najednou zničehonic nezmění.

A ono ne. Je to furt stejně milý, ale chceš z toho pryč. Tak jsme odjeli na nádraží, počkali na vlak, sedli do první třídy vlaku, co nás vzal do Brna. Je mi vždycky trochu smutno, když končí výlet. Teď mi bylo hezky. Víc než smutek, jsem cítila vděčnost, že to prostě můžu zažívat. Že když se na něco těšíš, nemusí se to pokazit.

…. že život je dobrej, když mu dáš možnost, aby takový byl.