Když vám někdo bude povídat o tom, jak je čokoláda skvělá, měl by vám ji pak dát ochutnat, abyste zažili ten pocit rozpouštějícího se čokoládového čtverečku na jazyku.
Když vám bude někdo povídat o tom, jaké to je na vozíku a pak vás na něj posadí, zřejmě si zapamatujete, jaké to je projet dveřmi nebo zajet ke stolu. Možná to trochu změní váš pohled.
Myslím si, že osobní zkušenost je nejvíc. Ať už se jedná o cokoliv.
Překvapuje mě proto, že osobní zkušenost pana prezidenta s pohybem na vozíku, neposunula ani o píď jeho názor na inkluzi hendikepovaných.
Je to pár let, co se o hendikepovaných žácích vyjádřil jako o nejpomalejších vozidlech v koloně. Tehdy se mě dotkla nejen tato dost nepovedená metafora, ale především jistota se kterou bylo řečeno, že inkluze je zkrátka celá špatně. Napsala jsem blogový příspěvek, protože jsem potřebovala říct, že inkluze je něco, co mi výrazně zlepšilo život.
Moje fotka byla pak vedle fotky pana prezidenta na TN.cz i v Blesku, dokonce jsme si vyměnili nějaký dopis, nepomohlo to však vůbec ničemu. V článku na portálu seznamzpravy opět zaznívá, že inkluze byla hloupý experiment.
Netvrdím, že inkluze je jednoduchá věc. Dokážu pochopit, že existují situace, kdy začlenění není možné. Dokonce si myslím, že speciální školy jsou dobrý nápad. Ne však pro všechny. Nazývat tak práci těch, co se o inkluzi snaží, nepovedeným experimentem je přinejmenším velmi troufalé.
Je zcela zbytečné vysvětlovat, že hendikepované dítě nemusí být ve zdravém kolektivu hned šikanováno nebo že pobyt mezi stejně postiženými neudělá žáka automaticky šťastnějším.
Jediné na čem se s panem prezidentem shodneme je to, že je potřeba zažívat úspěch. Chtěla bych tímto poděkovat všem, co mi umožnili zažít pocit, že jsem v něčem dobrá. Rodičům a všem učitelům na základní, střední i vysoké škole. Všichni totiž věřili, že v té koloně můžu jet, i když budu třeba nejpomalejší vozidlo.
Díky!
chodimvole.cz 