Měnín!

Mám ráda názvy měst, podle kterých si můžete o těch místech něco myslet, aniž byste tam kdy byli. Třeba Postupim, tam se určitě musí někam postupovat.
Podle této logiky se v Měníně všechno mění.

Zjistit se to dá však jen tak, že se tam zajedete podívat. Takže když v Měníně v kině hráli Marťanské lodě, chtěla jsem tam samozřejmě jet. Já bych tam chtěla jet, i když by to hráli v Golčově Jeníkově, takže to místo zas tak zásadní nebylo.

Já mám ten film prostě ráda. A to zrovna nejsem typ na filmový romance. Tohle je jiný. Tohle je život. Žádný prefabrikovaný dobrý konec, ale křehkost věčnosti okamžiku v barikádách každodennosti. To celý zabalený do živelnosti, která je převázaná jako stužkou kulisama Brna.

Každý, kdo má to město rád se tím filmem musí potěšit. A je taky vtipný. Sice jen místy, ale za to civilně a nenuceně. Zkrátka se musíte usmát. Třeba když hlavní hrdina jde se svoji holkou do kina, potká svoji bývalou holku a všem třem koupí lístek. Ta situace je boží.

Stejně, tak boží byl celý výlet do Měnína. Jeli jsme vyzvednout Martina. Ten dal do kufru kytaru k mýmu vozíku. Představuju si to tak, že ta kytara a ten vozík si celou tu cestu úplně klidně mohli povídat, o tom, jakej maj život a co je těší.

Stejně tak jako jsme si povídali my v autě. O tom, jakej je svět a lidi v něm. Taky jsme jedli perníčky od Markéty, což tu fajn chvilku jenom umocnilo. Na adrese kina jsme našli řeznictví a stejně na tom byla i dvojice mladých lidí z Brna. Kluk z tý dvojice mi přišel nějaký povědomý, uzavřela jsem si to s tím, že tady ti hipsteři vypadají všichni stejně. Pak se ale ukázalo, že ho přece jen znám, což ale nemění vůbec nic na tom, že hipsteři vypadají všichni stejně.

Po projekci měl Martin koncert, prokládaný diskuzí o filmu. Je zajímavý sledovat, jak ty lidi napadají podobný otázky a ještě zábavnější je sledovat, jestli Martin odpovídá stejně.
A je v tom konzistentní. Má ten film pod kůží a to ti lidi musí vnímat.

Teda ti, co ho poslouchali. Byla tam taky dvojice, co si rozjela paralelní program: Šepotem rušit. A poutat především Martinovu pozornost se jim dařilo téměř dokonale. Trochu nechápu, že když je to nebavilo, tak proč neodešli. Zvláště vezmeme-li v úvahu, že uměli chodit.

Nicméně ostatní to bavilo, pokládali otázky a Martina bavilo odpovídat. Pak jsme ještě zůstali a povídali jsme si s Markem, kinařem z Měnína. Ten začal dělat filmový klub a postupem času začal celé kino provozovat. On má film pod kůží i na kůži. Kolem ruky se mu vine natetovaný filmový pás.

Povídal o své práci velmi hezky. Dvakrát nadšeně zopakoval, že Zibura si jezdí do Měnína zkoušet si svoje vtipy než přijede do Brna. Chtělo se mi říct, že než přijede Zibura do Měnína, zkouší si svoje vtipy u mě v obýváku. Ale byla jsem potichu, nechtěla jsem mu kazit radost.

Martin mi pak dal plakát, čímž mi udělal radost a taky mi dal do ruky zbraň, neboť se tím dalo škádlit ho celou zpáteční cestu. Jakmile mě to napadlo nešlo tomu odolat.

Pak už Martin dal kytaru do kufru vedle mýho vozíku a jeli jsme domů. Myslím, že kytara chtěla povídat vozíku, jaký to bylo. „Já tam byl taky, nemusíš mi to vyprávět. Vím, že to bylo skvělý,“ řekl vozík a pak už oba usnuli s vědomím, že život umí být fajn. Aspoň někdy. Aspoň v Měníně.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s