Jihokorejský megahit mě donutil podívat se na Google, jak přesně vypadá oliheň a zamyslet se nad tím, že taky hrajeme hru na konci které zemřeme. Někdo dřív, někdo později. Ale všichni. Bez výjimky.
Ona ta myšlenka není bůhví jak objevná. Něco podobného říkal i Pelé. Tento nejlepší fotbalista světa říkal třeba i „když si mladý, děláš blbosti“ nebo „když lidem nedáš vzdělání, snadno je ovlivníš“ Takže s ním nejde nesouhlasit.
Mám ráda korejské filmy. Asi největší slabost mám pro Trojku železo. Je to filmová balada o klukovi, který navštěvuje lidi, výhradně však v okamžiku, kdy nejsou doma. Uklidí tam a nikdy nic neukradne. Prostě nějakou dobu žije u někoho, koho vůbec nezná.
Hráči Hry na oliheň se také navzájem neznají. Což je vlastně dobře, protože jak se ukáže hned v prvním díle, tyhle dětský hry přežije jenom jeden. Takže by si vlastně zároveň musel zabít kámoše. Což se ve výsledku do jistý míry stane, protože vztahy se tvoří, i když jdete na smrt.
Rozhodně tady nechci hodnotit, jak je to natočený. Jak bude pokračovat další série nebo jestli seriál odráží reálnou ekonomickou situaci v Korei. Nic z toho nevím. Vím jen, že každým nádechem je každý z nás blíž vlastní smrti.
A o tom uvědomění jsem si chtěla napsat.
chodimvole.cz 