Upřímně obdivuju všechny hudební recenzenty. Jednoduché vyjádření na škále líbí /nelíbí musí zabalit do desítek slov a ještě u toho vypadat, jak velmi tomu rozumí. Tohle je prostě fuška.
Ruku v ruce s vydáním nového alba Květy Květy vyšlo několik recenzí.
Mám prostě Květy ráda.
Je to moje oblíbená kapela.
Asi tak patnáct let z těch dvaceti, co letos slaví. A tak mě vlastně zajímalo, co kdo o tom napíše.
Intimní zpověď, hodně o vztazích, nový zvuk, Kočička, co do toho řeže, jak nikdo, různé variace téhož se objevují téměř ve všech recenzích. Vymyslet něco a neopakovat se je tedy dost komplikované.
V některých recenzích se možná proto objevují analýzy textů jednotlivých písní. A tohle je podle mně docela složitá disciplína. Jako když na základní odpovídáte na otázku: „Co tím chtěl básník říct?“ Dost často střílíte do tmy. Protože prostě zkrátka nevíte.
Samozřejmě, že za těmi slovy může být něco hlubokého, stejně tak se tam mohla autorovi prostě jen hodit. „humanoid, kortikoid, polaroid“ Bum! Je to tam a už si to žije vlastním životem jako Voskovec v Americe.
Recenzenty to zve k úvaze, že autor je dětsky rozverný. Dobře. Možná však chtěl jen dospěle využít znalost cizích slov.
Je mu letos čtyřicet, je to velkej kluk a na rekapitulování má nárok. Ale, že je o tom písnička K, to mi osvětlila až jedna recenze. „Ale dřív, než bude pozdě, tak musíš to říct,“ zpívá Kyšperský ve skladbě K, a jako by tím chtěl naznačit, že letošní jubileum legitimizuje jeho tendence vracet se v textech více do historie.“
Líbí se mi, když ve mně poslech nebo četba něčeho probudí touhu dozvědět se něco hlubšího o nějakém jiném tématu. Tohle se mi stalo s Voskovcem. Jak to s ním vlastně v té Americe bylo? Zjistila jsem, že mé informace o něm jsou velmi rámcové. Splňovaly by asi dost dobře představu o všeobecném přehledu, zkrátka, to co ví každej. A to je vlastně sakra škoda.
Každý se chce něčím odlišovat. A o recenzích to platí taky. Někdy to působí promyšleně a někdy velice divoce. Například přirovnání Kyšperského k Járovi Cimrmanovi. Tady ta metafora však postupuje ještě dál. „Naštěstí však nemůžeme říct, že by se jednalo o „sopku, která svou činností zasypala sama sebe“
Štěstí prostě.
Na začátku jedné recenze se píše: „Jsou desky, o kterých něco příliš říkat je nadbytečné. A novinka Květů mezi takové patří.“ Pak se ale o tý desce řekne přesně tolik slov, kolik se vejde do 12 minut a 59 vteřin.
A ano, stojí za poslech stejně jako celý album Květy: Květy Květy. Můžete v něm být až po uši a můžete v něm slyšet přesně to, co chcete vy.
Navzdory tomu, že recenzenti dělají nepochybně dobrou práci.
chodimvole.cz 