jednoduchou matematikou z titulku lze zjistit, že mi je třicet tři.
Kristova léta.
Ježíš v mým věku dělal zázraky, měl za sebou tisíce stoupenců, oživoval už mrtvý párty, když měnil vodu ve víno. Oživoval taky už úplně mrtvé lidi, když na Lazara zavolal: „pojď ven.“ Na třikrát deset a tři roky k tomu je toho prostě dost. A to ani neříkám, že se nechal ukřižovat a tím spasil svět.
Já naštěstí nic takovýho nemusím dělat, protože to ode mně nikdo nečeká. S očekáváními je to prostě potíž. Kde kdo vlastně od někoho něco čeká. Učitelé od studentů, že budou plnit úkoly. Zaměstnavatelé od zaměstnanců, že budou svědomitě přistupovat ke své práci, trenéři od sportovců, že se budou držet taktiky, fanoušci, čekají od kapel, že vydají album, které bude ještě lepší než to předchozí.
A takhle se dá pokračovat až by to bylo nekonečný jako nekonečný seriály na komerčních televizích. A taky tak stejně nudný a předvídatelný. Daleko zajímavější je to s tím, co čekáme sami od sebe. Když je teda zvládneme najít pod nánosem těch cizích.
Když to výjde může to být paráda. Můžeš si za tím jít, protože tohle je to, co dává tvýmu životu smysl. A je vlastně jedno, jestli jsou ty očekávání realistický nebo ne. Jen tak s tebou jsou a můžou být důvod, proč ráno vstáváš z postele.
Očekávání jsou super, díky nim můžeš poznat, kdo jsi a tím člověkem se stát. Škoda, že já to ještě poznat neumím.
*titulkem jsem vykradla svoji oblíbenou kapelu, což je trochu nefér. Tak si je za to poslechněte
chodimvole.cz 