Celý život říkám, že nežiju s hendikepem, ale nechávám hendikep žít se mnou. Jsem totiž přesvědčena, že mě mé postižení nedefinuje. Jo, nechodím. A tak jezdím na vozíku. Jsem ale především člověk, pak až vozíčkář. Myslím, že tohle vidění své vlastní situace mi umožňuje žít šťastnější život. Odmítám sama sebe zavřít do nějaké, byť bezbariérové, škatulky.
V bezpočtu situací však můj hendikep hraje roli. Většinou jsou ty situace vtipné nebo z nich lze vtip udělat. Často jsou totiž lidé konfrontováni s tím, že neví, jak se zachovat. No a nelze se jím divit. Třeba právě teď se s postiženým potkává poprvé. Osvědčilo se mi brát to s nadhledem. Nic moc jiného nezbývá. Pokud se teda nechci dostat do role věčného stěžovatele a poučovatele. Taková role mě fakt nebaví a jsem si jistá, že moc nebaví ani lidi kolem.
Je vlastně dost jednoduché stát se postiženým, tím že jsem postižený. Lidi se pak budou bát vám něco říct, aby se vás nějak nedotkli. Odradíte lidi dřív, než je začne zajímat, co jste za člověka. A to je škoda.
Mnohem lepší mně příjde brát věci, jak jsou. Odžívat situace, tak jak je život přinese. Brát věci s nadhledem je poměrně těžká, zato osvobozující disciplína. Stejně tak jako nechat si ze sebe dělat srandu. Nebrat sebe a své postižení moc vážně mi umožňuje těšit se na každý den i na každou frontu na párek v rohlíku.
chodimvole.cz 