S prapory a emocemi

Areál brněnského výstaviště.Pavilon F. Řady se pomalu plní. Svetry, které sloužily jako blokace daného místa mizí v báglech a střídají je natěšení lidé. Vědí, co příjde. I já to vím. Příjdou prapory. Ty prapory, které by měly vlát ku chvále Krista jsou pro mě spouštěčem otázky, zda jsem tu správně. Znejistí mě. Jo jasně, trochu je znám z Jumpu a Jump je pro mě něco jako zázrak. Všechno, co se týče praporů, však překrývá zážitek z minulého roku. Křepčící lidé, někteří používající slova, která jsou nesrozumitelná a různobarevné prapory vlající do rytmu Ať požehnán je Bůh. Že zažiju tohle, mělo v mojí hlavě asi stejnou pravděpodobnost, že se stanu tiskovou mluvčí pana prezidenta. Mé překvapené oči těkaly z dění na pódiu na trojku coca-coly v plastu, která se stala zárukou toho, že se mi to prostě nezdá. Další zárukou byl kmotr, o kterém si myslím, že by nebyl někde, kde by mu hrozilo něco jako vymývání mozků. Tvářil se, že tohle je v pohodě a s železnou pravidelností mi podával colu. Zážitek byl fakt silnej, ne však zcela pozitivní. Rok se s rokem sešel a je to tu zase. Vím, že dvakrát do stejné řeky nevstoupím, takže to může být buď lepší nebo horší. Nic mezi tím. „Pane, prosím ať je to lepší,“ posílám k nebi jednu střelnou a s vděčností vzpomínám na Karla, který mě tenhle způsob modlitby ukázal v našem rozbitém, vykradeném autě bez navigace v zablokovaném Madridu, kdy jsme hladoví a unavení nemohli najít ostatní ze skupiny. Všechno tenkrát dobře dopadlo. Ten stejný Karel mi dneska řekl, že s těmi prapory je to prostě tak, že je to způsob modlitby a to je celý. Nebyl první koho jsem se dneska zeptala, uznávám však že moje otázka: „Tobě to s těma praporama připadá jako normální?,“ zněla trochu předpojatě. Přemýšlela jsem proč to tak mám. Vadí mi asi ty silný slova, podpořený divnými gesty. „Ježíš je náš pán“ „vše co jsem, budiž Tvé“ Vím, že to tak je. V té mase lidí mi to příjde až děsivě blízko a přitom mi v tom rezonuje takové to: Ježíš Tě miluje, kterou slyšíte na ulicích od lidí, co Vám nabízí boží dobro za zvuků nepovedené předělávky rockového megahitu. Tohle boží dobro od pochybných církví nechávám ladem se slovy: „Mám dost, děkuji“ Možná tyto lidi lákám tak nějak víc. Jako že ten můj kříž, je lehce viditelnější. Slyšela jsem už nespočet variací na to známé: Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje. Pak následuje nějaké nepovedená taneční kreace. Letáček do mé ruky a z mé ruky do odpadkového koše. Možná odtud pramení má nelibost k praporům- příjde mi to jako divadlo trošku. Tuším, že dneska zjistím, jak to je. Začíná se rychlejším songem, některé ruce jsou nahoře. Přišel Roman. Nemá colu, protože jak víme do stejný řeky…

Stojím tak, že v mém zorném úhlu není skoro žádný kousek mihotající se látky. Zpívám. Když tu náhle zpozoruju něco, co mě znepokojí. Plačící dívka, kterou pevně drží nějaký muž. Ha, nejsou to prapory, jsou to emoce, co mi vlastně vadí. Ten prostor je napěchovanými pocity. Je otevřenej všemu, tedy hlavně Bohu. Ježíš by mohl jen tak jít a všechny ty prosby, chvály, problémy, hříchy a emoce sesbírat. Chvíli se bavím představou, jak Kristus prochází a do krabiček České pošty všechno sbírá. Pak mě napadá, že ono to asi nějak podobně opravdu je. Tohle je celý opravdu. Nikdo to nehraje. Nikdo není placený komparz. Je to tak reálný jako ledová tříšť kluka, co prochází kolem. Soustředím se na nápis motta letošní konference. Stalo se mi to- S láskou na mě pohleděl. Kousek od Compostely mě skrze nějakýho muže objal Ježíš. Jsem ráda, že je tu se mnou Katka, která se mnou byla i v Santiagu a toho kluka viděla. Bezděčně si vzpomínám, jak jsme se s Liborem modlili na moři, s Jendou zas v noci v kapli vedle hovorny ve Vydří. Jak mě Vlastík zpovídal a Honza pálil dopis Ježíši Kristu, co jsme psali na přípravě na biřmování. Tam všude jsem se potkala s Bohem. Koukám na tu ikonu a prosím o to, abych nějak poznala, že se mi to nezdá. Chci se toho Ježíše dotknout, být mu fakt na blízku. V tom se na mě usměje nějaký kluk a dá mi to ruky přesně tu ikonu na magnetce. Souběžně mě napadá moje „hustýýý“ a Vlastníkovo „kebeloooo“ Přistihuju se, jak tleskám a nechávám se strhnout davem. Připomínám si, že přece nejsem na koncertě Majka Spirita, tak tleskat nemusím a zaplašuji myšlenky na knihu Masa a moc. Vím ale, že tohle je koncert toho pravýho Spirita, že jsem na akci, kterou pořádá Duch svatý. Končí to, Jednoho z prvních, co potkávám je Honza, ten kněz z biřmování. On je skutečnej, a navíc mám v kapse tu ikonu, kterou bych si sama nekoupila. To vím. Moc se mi totiž nelíbí.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s