Není nutný jenom doufat, že to má řád, můžeš ho ty tomu dát!

Každej něco neumí. Já prostě neumím chodit. Ale za to vím celkem hodně věcí o diskurzivní analýze. A to je mi celkem vzato dost k ničemu. Teda jako jo, mám teďkom ten titul a můžu tak s čistým svědomím říkat dětem na Kociánce, jak je dobrý studovat a chtít to někam dotáhnout.

Jenže k tomu vedla dlouhá a strastiplná cesta. Se spoustou zastávek. Třeba několikasemestrální zájem o filmovou vědu vypadal, že mě vysvobodí ze spár sociální politiky. Nestalo se. Spíš mi začalo být líto těch zelených políček v ISu, který byly mnohdy dost vybojovaný. A teď tam prostě jen tak čekaly až se ně kouknu, když náhodou kliknu na kontrolu průchodu studiem. Což se nestávalo zas tak často. Ale stejně mi jich bylo líto, těch kreditů.
Mám hodně problém s dokončováním věcí. Vždycky mě něco napadne, tak to prostě nastartuju. No a pak mě to přestane bavit. Příkladem buď i tento blog, doménu mám koupenou už druhým rokem a na nápad s chozením jakožto i na mé francouzské hole, napadaly už mezitím slušný centimetry prachu.

Podobný nános zapomění zel i na mé bakalářské práci. Diskurzivní analýzu jsem totiž považovala za nebetyčnou blbost, stvořenou z části proto, aby se hrstka vyvolených mohla povyšovat nad ty druhý, z části pak proto, aby o této problematice mohla býti napsána řada knih, který nikoho normálního nezajímaj.

Mezníků ve vztahu k mý bakalářský práci, bylo několik. ať už přítomnost na workshopu o prokrastinaci, kde jsem si diagnostikovala, že mám s odkládáním fakt problém, ale zároveň jsem zjistila, že to není tak beznadějný. Jo, pak jsem taky potkala holku, co mi vysvětlila, že ta analýza může být celkem funny záležitost. A navzdory tomu, že je v tom asi druhá nejlepší na světě, tak je úplně normální. Což rapidně snížilo moje podezření, že všichni, co se baví o sedmi oblastech konstrukce realit dle Geeho, jsou magoři.

Nejzásadnější podíl ve změně vnímání mé bakalářské práce má ale tabulka, do který jsem tři měsíce den co den vpisovala to, jak moc či málo mám zodpovědnosti k vlastnímu nejen studijnímu životu.  Napsat si zelený puntík za splnění denní dávky makání na poškozencích, mi dělalo fakt radost. A tohle mě dovedlo až k tý obhajobě a možnosti mít o dvě písmena a tečku víc před jménem.

Samotnou by mě ale nenapadlo, že tabulka může takhle ovlivnit, co děláte. To mě naučil Martin. Díky němu vím, že když něco má řád a když se ho rozhodneš dodržovat, tak to nemůže dopadnout blbě. Ať se to týká psaní, cvičení nebo běhání na libovolný vzdálenosti. Tak dík, brácho, dík!